Kdo zažil eskapádu jménem stavba, ví o čem je řeč. Jenom než prvně kopnete do země, je nutné oběhat a vyřídit spoustu povolení a potvrzení. Jste v čilém kontaktu s architektem, protože bez jeho plánů a razítka nepostoupíte o krok. Pak pomalu, ale jistě sledujete, jak celý objekt roste směrem vzhůru. Svázání krovu a instalace tašek na střechu by mohlo vydat na román. A tím to zdaleka nekončí.
Hrubá stavba je hotová a co dál? Na řadu přichází vnitřky, elektroinstalace, rozvody vody, kanalizace. Pak omítky, obklady, venkovní fasáda, terénní úpravy. Je toho moc a na začátku nadšení. Ale na konci? Docházejí síly, mnohdy i finanční prostředky, někdy tečou nervy díky nespolehlivosti dodavatelské firmy. Stokrát položená otázka, jestli nám to vůbec stálo za to? Stálo, ale děkujeme, jednou stačilo. Jen málokdo má tolik sil a odvahy na stavbu číslo dvě. Každopádně po staviteli zůstává stopa už jednou provždy. Jednou provždy každý ví, že tady postavil, žil a udělal maximum pro generace další.
Jasná priorita
Bydlení je u většiny národa jasnou první prioritou. Řeší kde, jak a s kým žít. Je to kromě vztahů a práce nejvíce frekventované téma. Jen málokdo chce skončit na ulici, nebo na ubytovně pochybného charakteru. Vždy platilo a platí, že do vlastního se vyplatí zainvestovat. Pocit, že je něco naše, je k nezaplacení. V životě je pár jasně daných záchytných bodů a mít kde hlavu složit, k nim bezesporu patří. Rádi oželíme i nabídku lukrativního zaměstnání kdekoli, než bychom opustili svůj příbytek a začínali jinde. Je dobré pozorovat starší spoluobčany, jak lpí na svém domečku, či bytu, kde strávili mnohdy celý život. Bohužel ne všem je dopřáno dožít právě zde. Opouštějí své domovy kvůli neschopnosti postarat se sami o sebe. A není nikdo, kdo by jim pomohl. Mnohdy právě obydlí stavěli pro svoje děti. A kde jsou oni? Kde jsou, když je nejvíc potřebují?